Poslední dva dny před odjezdem jsem měl divný pocit, ale ten zmizel v momentě, kdy jsem dobalil všechna zavazadla. Nebylo jen jedno, ale tři – kufr, krosna a příruční batoh s foťákem, objektivy, iPadem a Macbookem.

Loučení s rodinou proběhlo rychle a za chvíli už sedím u gatu a pozoruju západ slunce nad ranvejí. Všechny nervy jsou pryč a za chvíli nasednu na svůj letošní devátý let.

Jako v byznyse

2

Škoda, že nebyl kulatý desátý, protože jsem byl teď odměněn sezením u exitu nad křídlem. To znamená luxusní místo na nohy, které jsem nebyl schopný ani využít, natahoval jsem nohy, co to šlo a pořád jsem měl místa jak král. Chvíli jsem dokonce zapochyboval, jestli nesedím v byznys třídě, ale pak jsem se rozhlédl a viděl, že toto privilegium má jen moje řada a ta přede mnou.

Let hlásili na 1:50 h, tak jsem si na chvíli pustil Beara Gryllse a jeho Man vs. Wild, ale v půlce jsem to pauznul a šel si zdřímnout. Na chvíli jsem usnul a když jsem se probudil, tak už jsme klesali a kolem jedné ranní přistáváme v Helsinkách.

Vyzvednu bagáž a přehazuju noťas s iPadem do kufru a foťák s objektivy do krosny a už mám jen dva zavazadla. Ráno mi má jet z letiště bus na vlakové nádraží, tak to jdu ven očíhnout, abych pak mohl jít na jistotu. Už to vidím, zastávka busu 61 hned před letištěm.

Najdu si místo na ležení v letištní hale, ale jen ležím, ani neusnu. Trochu surfuju, je tu free WiFi s rychlostí kolem 20/20 Mbit. Po čtvrté se proberu, opláchnu a jdu ven počkat na bus. Je mlha a kolem 17°C. Řidiči zaplatím 2,80€ za lístek a jedu asi 20 minut na nádraží.

Tam čekám dalších 20 minut na vlak. Jízdenku jsem si koupil za 25€ na webu VR. Docela cesta odsýpá, valíme to 120-160 km/h a to jsem si vzal pomalejší vlak. Ještě jsem mohl jet meziměstkým rychlíkem o pár euro dráž.

Milá Milena

V 7:20 přijíždím a jdu hledat infocentrum, kde mám sraz s Milenou, mojí tutorkou. Za pět minut se už vítám s milou blondýnkou a jdeme společně směrem na školní kampus. Milena kousek odtud pracuje a mé kroky dál povedou k TOAS, kde si vyzvednu klíč od koleje. Je to milá usměvavá holka, která bude na jaře studovat v Praze na VŠE. Loučíme se a domlouvám se na setkání další den.

Vysoká budova TOAS je vidět už z dálky. Začínám si cestou tam zvykat na všudypřítomné cyklisty, kteří zásadně nejezdí po silnici, ale po chodníku. Takovej Berlín. S dalšími metry začínám obdivovat pohledné Finky na kolech s dobře vytvarovanými zadečky 🙂 Vím, že tady se mi líbit bude.

Profesionální alkoholik

Cihlových domů tu najdete spostu. Vypadá to na bývalé továrny.

Cihlových domů tu najdete spostu. Vypadá to na bývalé továrny.

Čekám asi půl hoďky než otevřou, vyřídím nutnou administrativu, pár podpisů a už si nesu klíč směrem k mé koleji u jezera v Lapinkaari. Vybral jsem si ji přestože je dál od univerzity než jiná kolej pro výměnné studenty v City, protože vidina jezera 100 metrů od bydlení mně nedala spát.

Jdu podle mapky v telefonu a mám před sebou asi 4 km. Kufr mi připadá stále těžší a těžší. Ono 23 kilo i když na kolečkách táhnout do kopečka se brzo pronese, zvláště, když se kolečka chvílema netočí nebo se jedno kolečko vychýlí.

Dávám pauzu po 25 minutách v jednom parčíku, kde se dám do řeči s chlapíkem, co tady sedí s pivkem v ruce. Angličtina má do plynulosti daleko, ale dozvím se od něj, že jsme stejně staří (pak ho trochu zaskočilo, že jsem o 10 let mladší než on) a že obvykle je tenhle parčík v tuto ranní dobu plný opilců. Dneska je tu podivný klid. Když jsem se ho ptal, co dělá za práci, pobavil mě: „Jsem profesionální alkoholik. Nemám práci.“ Rozloučili jsme se a já za mírného deštíku pokračoval.

Finové na ulicích nechtějí navazovat oční kontakt, když se na ně smějete, tak málokdy se na vás podívají nebo usmějou zpátky. Je to docela vtipné, ale oni za to nemůžou, prostě jsou takoví. Ach ta Asie, vzpomínám, jak jsme se na sebe culili s překrásnou Vietnamkou na Novodvorské v Praze den před odjezdem…

Vítej doma

Moje kolej v Lapinkaari

Moje kolej v Lapinkaari

A jsem tu! Docela zpocený, ale na místě. Doufám, že tu je výtah. Nechci ten kufr tahat až do posledního, pátého, patra. Mám štěstí a vezu se nahoru a jdu rovnou do pokoje. Na chodbě je mrtvo. Většina lidí přijede za tři týdny.

Pokoj je maličký, ale útulný. 12 metrů čteverčních mi plně postačí a jako bonus tu mám i vlastní koupelnu. Kuchyňka je sdílená na patře. Výhled mám do stromů a v dáli vidím kus jezerní mariny. Prakticky hned si jdu lehnout. Nejsou tu peřiny ani polštář, tak přes sebe přetahuju jen mnou přivezené povlečení a procitnu opět až za 4 hodiny v 15h.

Trochu vybalím a jdu vyzkoušet internet. WiFi tu je, ale je potřeba login, který nemám. Na chodbě potkávám Indku a ta mi říká, že ta WiFi se tu už nepoužívá, že mám použít kabel a ukazuje mi, že přípojka je nad dveřmi. Vzal jsem si kabel, ale jen 20 cm pro konfiguraci WiFi access pointu, co jsem si přivezl. Tak držím Maca metr osmdesát nad hlavou a surfuju. Nic moc.

Výprava do malé Sapy

Je čas vypravit se na nákup základních věcí jako mýdla, šamponu nebo pytlíků do koše. Jeden obchod mám hned 250 metrů od koleje. Ani jsem se nenadál a 35€ v háji a to se ještě chystám do jediného asijského obchůdku v Tampere East Asia Mart, který jsem si našel přes Yelp. Život bez pořádné sojovky, sweet chili, chili papriček a kvalitní jasmínové rýže si nedokážu představit. Jdu podle mapky a přicházím do malé Sapy. Všudy ingredience s asijskými etiketami, přesně jak to mám rád. Kupuju co potřebuju a hned s kamarádím s prodavačkou a jejím manželem a bavíme se o Praze a o Hong Kongu odkud pocházejí.

Jelikož v naší kuchyňce toho moc není, stavuju se ještě v bazaru, kde si kupuju skleničku a dvě misky na rýži. Celkem za 1,60€. Hledám, kde koupit ethernetový kabel na připojení k netu, tak se ptám a jsem poslán do Stockmanna, což je místní obchoďák kousek od vlakového nádraží. Kupuju rovnou 10 metrový kabel za 17€ a s poctivým nákupem jdu domů.

Zrádné dveře

Je  večer a konečně vybaluju věci z kufru. Proces zabydlování začíná. Skypnu s našima a hermanem Šimonem a jelikož jediné, co jsem dneska jedl byla müssli tyčinka v parku s profesionálním alkoholikem, jdu si uvařit. Na dnešním programu mám thajské žluté curry. Maso i zelenina nakrájena, tak jdu na pokoj pro rýži.

Beru za kliku a nic. Je zamčeno. Do pytle! Asi nějaký automatický mechanismus, který se ale projevil poprvé. Předtím jsem zavíral dveře, ale nezamkly se. Samozřejmě klíče mám uvnitř. Tak jdu za Indkou a říkám jí, co se stalo a vysvětluje mi, že když dveře zatlačím, tak se to zamkne. Že příště můžu zaklapnout jednu páčku ve dveřích, aby se to nezamykalo. No tak jo, příště. Ale co teď? Ráno při podepisování ubytovacího kontraktu mi říkali, že když si zabouchnu dveře a volám údržbu, tak mě to odemčení stojí 70€, tudy tedy cesta nevede. Ale půjčení náhradního klíče od TOAS je zdarma, ovšem ti tam budou až zítra ráno. Musím nějak přečkat noc.

Punk v prádelně

Ptám se tedy Indky, jestli bych mohl přespat u ní, což kulturně asi nebylo nejmoudřejší, ale neviděl jsem v tu chvíli moc jinou možnost. Ona mi nabídla její spacák a že se zkusíme podívat po budově po nějakém gauči. Ten jsme nenašli, ale zašli jsme také do prádelny, kde bylo krásně teplo. „Já přespím tady“, povídám jí. Musel jsem se smát, je to punkovej začátek jak se patří.

Indku jsem poprosil ještě o rýži, protože jsem si chtěl dovařit večeři a konečně se pořádně najíst. Tak jsem si udělal curry s basmatí a krásně se najedl. Mňamka. Ještě jsem potkal pohlednou Němku Kati, která bydlí taky na patře. Trochu jsme si popovídali, politovala mě, ale na pokoj mě nepozvala. Asi bych chtěl moc po pár minutách konverzace 🙂

S Indkou jsem se domluvil, že jí spacák nechám v igelitce schovaný v kuchyňce, protože prý ráda spí a asi bych se nedoklepal. Navíc nemám telefon, tak nebudu ani vědět, kolik je hodin. A ještě jsem si od ní půjčil žabky, abych nemusel jít ráno ven bos.

Cesta za korejským vysvobozením

Tak jdu ulehnout do prádelny, hodila by se karimatka, zem je tvrdá, ale teplá. Svítí mi tam jen zelený symbol EXIT, ale to mi nevadí a celkem rychle usínám. Ráno někdo přijde, nějaký kluk, tak ho zdravím. Ten nejdřív vůbec neví odkud to je, pak si mě všimne a směje se. Tak se ptám, kolik je, ale nějak mi asi neporozuměl a říkal něco jako půl devátý. To by byl čas na vstávání, v TOAS jsou od devíti. Tak se tedy pomalu zvedám, jdu uklidit spacák na smluvené místo a na třetím patře jsem objevil sdílený záchod, tak se trochu opláchnu, abych nevypadal až tak punkově.

Venku naštěstí neprší, tak vyrážím v žabkách a triku ven (ne, že bych se mohl obléct jinak i kdyby sněžilo). Mám štěstí, že jsem včera město docela prošel a pamatuju si cestu k TOAS. Není zima, ale sem tam studeně foukne. TOAS má zavřeno a ani před tím nikdo nečeká. Může být tak kolem osmé, ale jen hádám. Za chvíli přijedou dva Korejci s jejich finským tutorem, tak si trochu povídáme. Ta holka je překrásná, jako z filmu. Vyzvednutí klíče proběhne bez problémů a já jdu spokojeně další půlhodinu zpátky.

5 Comments
  1. martidlo

    Miři, milovník žen se v tobě prostě nezapře!
    Nejvíc mě ale stejně dostalo toto:
    “S dalšími metry začínám obdivovat pohledné Finky na kolech s dobře vytvarovanými zadečky 🙂 Vím, že tady se mi líbit bude.”

    Tak tedy, lovu zdar!

  2. Víc fotek holek, míň baráků 😀

  3. karel

    No jasně, foť ty slečny (ehm prdelky)

  4. Kluci, pokusím se polepšit 🙂

Leave Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

clear formSubmit

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.